Jeho jméno bude už navždy nesmazatelným písmem zapsané v historii našeho klubu a elitního týmu. Filip Janouch byl po mnoho let stálicí mužského A-týmu. V klubu zároveň vykonává i funkci místopředsedy, byl redaktorem nebo trenérem mládeže. Svůj florbalový úvazek nyní zmenší, minimálně o post hráče elitního týmu. V dresu mužského týmu odehrál více než 400 zápasů a byl synonymem pro florbal ve městě nad Vltavou. V posledních letech se role Filipa Janoucha měnila. Ustálil se jako zodpovědný hráč třetí řady a mentor pro mladší spoluhráče. Patřil mezi jasné lídry týmu a měl svou pevnou pozici v mužstvu. Svou kariéru končí s 430 zápasy. Nikdo jich zatím nenasbíral víc. Jak se ohlíží za bohatou érou, kdy byl nedílnou součástí vlčího mužstva? Na co bude vzpomínat? Co řekl spoluhráčům po posledním zápase kariéry? To se dozvíte ve velkém rozhovoru s končící ikonou Wolves.

Jaké jsou bezprostřední pocity po konci hráčské kariéry?

Smíšené. Na jednu stranu mě mrzí, že nám sezona skončila tak brzy, jelikož náš cíl ležel až v dalších kolech play-up. Na druhou stranu na každé věci hledám pozitiva a tady jich nacházím rovnou několik – jednak mají všichni napříč kádrem prostor uzdravit se a doléčit zranění, se kterými buďto hráli v play-up, nebo si je během play-up udělali, jednak nám soupeř z druhé strany republiky nastavil nemilosrdné a možná až příliš kruté zrcadlo toho, co potřebujeme zlepšit a na čem pracovat, abychom byli v další sezoně ještě konkurenceschopnější. Máme dost prostoru se na sezonu a play-up podívat jako na celek, zhodnotit ho bez emocí, upustit páru, odpočinout si a vrhnout se znovu do práce, a to v plné síle a s elánem. V neposlední řadě to je zkušenost s hořkou prohrou, kterou si, dle mého soudu, musí zažít každý velký tým, který chce v budoucnu něco vyhrát.

Jak budeš na svoje působení vzpomínat?

Pro mě je kralupský florbal jako celek věcí, se kterou mám v drtivé většina spojené pozitivní vzpomínky. Nechci vybírat konkrétní věci, protože bych na něco určitě zapomněl, nicméně nejraději budu vzpomínat na obrovskou soudržnost a týmovost našeho elitního týmu. Náš elitní tým má neskutečný potenciál a může hrát vyrovnanou partii úplně s kýmkoli. Teď půjde hlavně o udržení trendu tak, aby se potvrzoval v co největším počtu zápasu, o což nemám strach.

Jaký je tvůj TOP moment?

Nemůžu vybrat jeden moment, protože jak v téhle sezoně, tak za těch mnoho let, kdy jsem v Áčku, by jich byla celá řada a nestačil by nám prostor společného rozhovoru. (úsměv) Obecně mám rád momenty, které jasně ukázaly, že v Kralupech odvádíme poctivou florbalovou práci s výsledky. Kdykoli jsme tedy vyhráli těžký zápas s divizním soupeřem, porazili papírově silnější tým z vyšší soutěže, nebo hráli důstojnou roli s top týmy, tak to jsou momenty, ve kterých jsem byl na tým a naši práci nejpyšnější.

Bylo rozhodování o konci složité?

Ano i ne. Na jednu stranu bylo kruté a nepříjemné slyšet od doktorů jasnou diagnózu – artróza v obou kolenou se zhoršuje víc, než jsme si mysleli a při stávajícím objemu tréninků a zátěže by maximálně do dvou let byly nevyhnutelné operace obou kolen. To by de facto byl sportovní konec tak jako tak. Chvíli trvalo, než jsem se s tím srovnal, nicméně když se člověk zastaví, zamyslí se a s odstupem času zhodnotí, jaké informace dostal, bylo rozhodování poměrně jasné. Existuje i život mimo florbal, na který je důležité být co nejvíc připraven a tam teď bude směřovat moje pozornost a snaha. S menším objemem florbalu a zátěže, kolena vydrží možná i dvacet let bez operace, což je velká výzva.

Co tě nyní čeká?

Uplynulá sezona byla hodně náročná jak fyzicky, tak psychicky, takže si chci nějakou dobu odpočinout. Zároveň pomůže manželce jako psychická podpora při dokončení vysokoškolského vzdělání, hodlám dát do pořádku menší bolístky, něco zhubnout a společně s B-týmem dovést záchranářskou misi v regionální soutěži do zdárného konce. Vedle toho nás jako vedení čeká vyhodnocení celé sezony a nastavení základního půdorysu fungování do té další. S tím souvisí také struktura mužských týmů pro další sezonu, ve které není vyloučené, že se v nějaké formě objevím dál, ovšem s výrazně menším florbalovým úvazkem než dosud.

V jaké roli budeš dál pokračovat u florbalu?

V rámci vedení máme z prosince loňského roku obhájené posty ve vedení oddílu čili tam stále zůstávám jako druhý místopředseda. Společně s Jirkou Cimlerem a Danem Knoppem nás tedy čeká další etapa na rozvoji kralupského florbalu a upevnění jeho zdravé a silné pozice mezi regionálními sporty. Jak jsem nastínil výše, tak nyní řeším své další zapojení také v dalších rovinách kralupského florbalu. Určitě se objevím v některém z mužských týmů, které budou přihlášeny do nové sezony. Jestli se objevím ještě někde jinde, to zatím nemůžu komentovat. V neposlední řadě mě čeká i tvorba tréninkové skupiny z hráčů našeho elitního A-týmu, kteří projevili zájem se mnou trénovat poté, co viděli moji loňskou přípravu. Rozhodně ze mě nebude kondiční trenér, spíš parťák, který rád půjde sportovat ve dvojici či menší skupině a pokud kluci uznají, že jim to pomáhá, budeme v nějaké míře pokračovat i vedle týmové předsezónní přípravy.

Prožil jsi poslední sezonu, jaký to byl závěr?

Jelikož rozhodnutí o poslední sezoně v Áčku nepadlo ze dne na den, měl jsem dost času se na něj připravit a se vším se srovnat. Nicméně byl to emotivní závěr, ve kterém mě dostihly i slzy. Byl jsem zklamaný z toho, že jak sezona, tak moje hráčské působení v Áčku končí. Bezprostředně to bylo hořké i kvůli těsné prohře o gól, která znamenala konec série s Bílovcem. Nicméně i přes brzký konec jsem na celý tým pyšný; nejlepší výsledek v základní části, zlepšení herního stylu, celý tým se během roku posunul dopředu, za což děkuju jak hráčům, tak trenérům v realizačním týmu. Stále máme na čem pracovat, což je dobře, protože bez toho by byla nuda.

Končíš hlavně ze zdravotních důvodů, cítil jsi, že dál už to nepůjde?

Ono by to dál ještě šlo, ovšem s fatálními následky. (smích) Problémy s koleny mám od covidové sezony a postupně se zhoršují. Ve chvíli, kdy mi v listopadu zničehonic před zápasem s Falcony oteklo jedno z kolen, tak jsem si uvědomil, že můj problém je možná větší, než jsem si myslel. Díky zásahu lékařů, diskuzi s nimi a zvážení jejich jasných názorů jsem se celkem rychle rozhodl, že tahle sezona bude poslední. Nejdřív jsem to řekl trenérům, potom kapitánovi Adamovi Kozlovi a v prosinci celému týmu. Jelikož mě na konci loňského kalendářního roku trápily i jiné zdravotní problémy, moc jsem netrénoval a od ledna jsem cítil, že kolena dostávají dost zabrat. Občas jsem si po našem posledním tréninku v týdnu musel vzít léky proti bolesti, jindy to během zápasů šlo přes závit, což také není dobré. Konec přichází, myslím, v pravý čas.

Jak se v průběhu let měnila tvoje role u týmu?

Sluší se vytknout před závorku, že během celé svojí kariéry hraju převážně srdcem než schopnostmi a nestydím se za to. Nejsem žádný zázračný florbalista. Svou hru jsem vždycky stavěl na poctivosti a maximální ochotě se pro tým rozdat. V průběhu let jsem spíš utvrdil svoji defenzivní roli, pokud bylo potřeba naskočit v obraně. Hra v oslabení, zablokované střely a jednoduše dopředu nebo na druhého obránce. Před dvěma lety jsem trenérům řekl, že budu hrát kdekoliv, kde mě budou potřebovat, z čeho pramenil i můj občasný posun do útoku na hrot. Tam jsem se snažil co nejvíc běhat a vytvářet tlak na soupeřovy obránce, chodit do brankoviště, blokovat, rychle hrát na lépe postavené spoluhráče. S rostoucí konkurencí se stávalo, že jsem se nevešel do základní sestavu, což je naprosto přirozené, protože mají hrát ti nejlepší. S trenéry jsme si to vždycky férově řekli a já přijal roli náhradníka. Vždycky pro mě bylo nejdůležitější být s týmem, třeba jen na střídačce s vědomím, že do zápasu můžu naskočit třeba jen na jedno střídání. I to se ale musí odjezdit na maximum, abych byl týmu přínosný. Postupem času jsem se tady stal také hlavním podporovatelem na střídačce, kde jsem si dal za své být klukům maximální oporou a podporovat je ve všech momentech.

V Kralupech jsi strávil celou kariéru, jak se za ní ohlížíš?

Dopadla výrazně nad plán! Už od mládeže jsem si chtěl zahrát za naše Áčko alespoň jeden zápas. To se nakonec povedlo a zahrál jsem si jich o něco víc. (smích) Jsem strašně vděčný za všechno, co se nám tady povedlo. Přerod z malého sportu v jeden z nejsilnějších ve městě a regionu, zvednutá úroveň do celostátní soutěže, silné místo v Divizi, snaha o co nejlepší podmínky pro naše hráče, finančně stabilní a zdravý klub, to všechno jsou super věci, které jsme společně dokázali. Jsem pyšný na kluky, se kterými jsme před zhruba 10 lety zvládli první generační změnu, byť to nebylo vždycky lehké. Vážím si postupných kroků v profesionalizaci našeho oddílu, práce kamarádů – trenérů Lukáše Buriána a Kuby Svobody, kteří mají lví podíl na posunu našeho Áčka v Divizi. Jsem rád za to, že Ondra Kašpárek kývl na naši nabídku a máme tady borce se zkušeností z nejvyšších pater florbalu, která nám pomáhá dál. Všechno je o lidech a florbal není výjimkou; během celé kariéry mám možnost florbal dělat se super lidmi, bez kterých by to nešlo. Za ně jsem nejraději.

Patříš mezi srdcaře, kteří celou florbalovou etapu spojili s jediným týmem. Myšlenka zkusit si zahrát jinde nikdy hlavou neproběhla?

Možnosti byly. Ať už na konci juniorky nebo v začátcích s muži. Párkrát jsem dokonce i byl na jiných trénincích, nicméně nikdy jsme se neposunuli k vážnému jednání o mém přesunu jinam. Kralupy jsou srdcovka.

Jak jsi o konci informoval spoluhráče?

Tým jako celek se o mém rozhodnutí, že tahle sezona je poslední, dozvěděl v prosinci, kdy jsem jim na tréninku oznámil, co a jak. O něco dřív to věděli trenéři a kapitán Adam Kozel, u kterých jsem považoval za férové, aby to věděli jako první a společně jsme se domluvili na postupu, kdy to říct všem klukům.

Co se ti honilo hlavou, bezprostředně po vyřazení s Bílovcem?

Na jedné straně zklamání, že nám sezona končí tak brzy. Bylo mi líto, že kluci po tak odmakaném 4. zápase venku nebudou mít možnost sérii zlomit doma a postoupit dál. Na druhé straně si myslím, že to pro tým vlastně může mít i pozitivní efekt; dát se zdravotně dohromady, upustit páru a zhodnotit si, kde potřebujeme v budoucnu zlepšení. Chvíli jsem cítil takové zvláštní prázdno, že „to“ končí a pak mě dostihly emoce. Nicméně i tak jsem se snažil všechny podpořit, aby neklesali na mysli.

Po zápase jsi měl v kabině proslov, co jsi klukům řekl?

Dostihly mě emoce, tak to zřejmě nebyl úplně souvislý proslov. Poděkoval jsem klukům za jejich přístup k zápasu a celé sezoně, protože mám za to, že je důležité, aby to slyšeli i od někoho jiného než od trenérů. Následně jsem jim poděkoval za to, že jsem mohl být součástí týmů a za všechno, co jsme spolu prožili. V týmu jsou kluci, se kterými jsme odehráli třeba jen jednu nebo dvě sezóny, potom tam jsou kluci, kteří s námi válčí už čtvrtý rok a také část těch, se kterými jsem odehrál klidně i víc než deset sezon. Celoživotní kamarádi a přátelé, se kterými jsme tu vyrostli. Mít čest se rozloučit v posledním zápase právě s nimi, nota bene, když dva jsou ještě na střídačce jako trenéři, to je velké zadostiučinění. Zároveň jsem je chtěl povzbudit, aby konec sezony nebrali jako konec světa. Kvůli našemu konci totiž pečivo rozhodně levnější nebude. (smích)

Co bys svým parťákům vzkázal do budoucna? 

Ať si užívají každou minutu, kterou jim florbal v Kralupech nabídne. Trénink. Zápas. Mimosportovní aktivity. Nikdy totiž neví, jak rychle může tahle závislost na sportovní emoci skončit. Zároveň jim přeju, aby neustále makali, měli chuť se zlepšovat jako dosud a nezapomněli tmelit a tvořit partu, protože ta je vždycky podrží - jak v momentech, kdy je všechno skvělé, tak v momentech, kdy se tolik nedaří a prohrává se. Jo, a taky doufám, že mi podrží jedno místo na soustředění, abych mohl jet s nimi a zahrát si v čase osobního volna Desítku nebo Bang!, protože to mě vždycky strašně bavilo.

Cítíš se jako legenda klubu a co bys říkal na to, kdyby klub tvoje číslo 26 vyřadil? 

Necítím, protože legendy jsou většinou mrtvé a tak si ještě nepřipadám, byť občas po zápasech mluvím jinak. (smích) Jestli jsem, nebo nejsem legenda, to musí posoudit jiní. Kdyby klub někdy v budoucnu vyvěsil moje číslo ke stropu (doufám, že nové) haly, tak bych to bral jako velké ocenění toho, co jsem pro klub odvedl. Zároveň by to znamenalo, že by pod strop šlo číslo Štěpána Hajna, jednoho z prvních florbalistů v Kralupech, který potom udělal kariéru jinde, mého velmi dobrého kamaráda a trenéra, který má velký podíl na tom, že florbal hraju. A za to bych byl moc rád, protože Štěpán si zaslouží velký respekt.

Fífo, děkujeme za tvůj celoživotní zápal pro náš oddíl a za spoustu let, kdy jsi reprezentoval barvy Wolves a našeho města. Přejeme Ti, ať najdeš mnoho radost, úspěchu a nových výzev i mimo florbalové mantinely! 

#WOLVESTOGETHER